„Kdo to byl, prosím tě?“ udiveně se zeptal můj manžel, když jsem se zdravila se starší distingovanou dámou u nás na ulici. „Ále, jedna moje známá,“ nechtělo se mi zacházet do podrobností. Zrovna jsem totiž vyprávěla něco podle svého názoru velmi poutavého a nehodlala jsem se přerušovat. Ovšem na přechodu hned za rohem jsem usměvavě odpovídala na pozdrav další známé paní, tentokrát mladé a ve sportovním, a můj muž byl opět zvědavý: „Kdo to byl? Tuhle tvou kamarádku neznám…“ Tak jsem to musela vysvětlit: „To jsou moje známé paní ze second handů tady z okolí.“ „Ty se s nima nějak blíž znáš?“ žasl můj manžel. Zaváhala jsem: „No vlastně teď už můžu říct, že docela jo.“ Zakroutil nade mnou hlavou. „Jak ty to děláš?“
„Vždyť na tom vůbec nic není! Však víš, pořád jsem odpoledne chodívala po stejných trasách. Do hudebky, z hudebky, do cvičení, ze cvičení, pořád stejné ulice, stejné obchody, stejní lidé. Když jsme někam s holkama přišly, každý si nás většinou všiml. Smály jsme se, povídaly si, žertovaly a švitořily s každým, kdo se chtěl dát do řeči. Prodavačky v sekáčích si se mnou vždycky povídat chtěly. No, a když si s nimi povídáš po třetí, po čtvrté, po desáté, už je ten rozhovor docela osobní. Skoro každá se mi začala svěřovat s osobními věcmi, vyprávět o svém životě, o rodině, o vztazích. Pak jsme začaly porovnávat své hodnoty a přístup k životu. Sem tam jsem jim půjčila nějakou svou knížku, aby zase ony věděly víc o mně, a tak jsme se seznámily. Z některých se staly opravdové moje fanynky. Párkrát se stalo, že některá měla nějaké těžkosti, manžel byl nemocný nebo tak, nabídla jsem, že se za ně budu modlit. Takže skutečně jsme si s některými docela blízko.“

(pokračování zítra)

(To pravé místo, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2013)