(pokračování z minulého dne)

Třetí příběh je o mé babičce. Uměla snad všechno na světě. Uměla všechny tzv. ženské práce – vařit, šít, vyšívat, plést, háčkovat, síťovat, ale taky posekat kosou zahradu, starat se o domácí zvířata, stáhnout králíka, vykuchat drůbež… Byla ovšem manželkou přednosty soudu na malém městě a musela být tedy dámou. S oblibou mi vyprávěla příhodu, jak několikrát žádala domovníka jejich vilky, aby posekal trávník před domem. Ten dobrý muž měl asi v plánu jiné věci, a tak se z nejrůznějších důvodů vymlouval, že to nejde, že kosa nevyhovuje nebo snad že tráva je nějak nepřipravená. Myslel, že naparáděná panička takovým věcem nebude rozumět. Netušil, že moje babička byla děvče ze statku. Šla, vzala kosu a posekala si trávník sama za nesmírného údivu onoho domovníka a jeho rodiny. Vždycky mi tento příběh komentovala: Víš, jako ženská musíš umět všechno. Ale nikdy to hned neukazuj, musela bys to dělat. A být moc samostatná, to nemůžeš nikoho poprosit o pomoc, nemůžeš být nikomu vděčná a nikdo se vedle tebe necítí být potřebný. Pak je na světě smutno.
Muži se rádi cítí potřebnými. Jsou rádi ochránci, rytíři, gentlemany, kteří přidrží kabát nebo dveře, když jim ovšem my, křehké ženy, dáme šanci a neobsloužíme se samy dříve, než je to vůbec napadne.

(Brusinky, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2012)