Naděje umírá poslední…
to poznal už mnohý z nás…
Vraťme se zpět do prošlých dní –
a zmapujme ten čas…
V něm různé dny jsme prožili –
dobré – i méně šťastné…
Když zastaví se na chvíli –
pak člověk mnohdy žasne,
jak jenom víra a naděje
mu dokáže sílu zas dát…
prochladlé srdce mu zahřeje –
on znovu se naučí smát…

Co je to vlastně naděje?
Dokáže bez ní člověk žít?
Je pevná jen, když se nic neděje?
Jak se jí můžeš uchopit?
Naděje – to je totéž, co víra,
že všechno zlé se v dobrém ztratí.
Naděje z tváří slzy stírá –
a znovu na rty úsměv vrátí…
Naděje není jen slovo či dojem,
co ošálí smysly a sluch…
Není to jenom abstraktní pojem –
zhmotněná naděje – to je náš Bůh…

(Věra Gajdošíková, Život s Bohem – a s lidmi…)