Její muž Elkána se ji snažil těšit a říkal: „Neplač a raději něco dobrého sněz. Nemá cenu trápit se věcmi, které stejně nezměníš. Podívej se na to z té lepší stránky. Vždyť máš přece mne, svého muže...“ (SNC)
(Bible - První Samuelova 1,8)
Podám ti pomocnou ruku, protože jsi můj přítel. Je však na tobě, jestli ji přijmeš.
(autor neznámý)
Nenápadné věty
Kolik je takových nenápadných vět… Nenápadných? Když se na ně podíváte napodruhé, uvidíte, jak se ty věty třpytí… Co vypovídají.
Nedávno jsem přišla domů uplakaná. Myslím, že by se těžko našla nějaká manželka, která občas nepřijde domů uplakaná, a nebudu rozvádět svoje slzy a rozmazávat je, s odstupem vidím, že moje slzy byly zbytečné, jako bývá tolik našich slz… Bohužel zbytečnost slz člověk vidívá až s odstupem… Manžel seděl u stolku, kouřil dýmku. Sesypala jsem se na židličku naproti němu a začala mu vyprávět. Tohle je náš manželský zvyk. A taky kvůli němu naše manželství na rozdíl od tolika jiných vydrželo dlouho, bez zemětřesení, scén a zrad – každý ví, že když nějakou starost těžko unese, přijde druhý a vezme ji na druhé straně, pomůže ji nést.
„Co budu dělat?“ Tímhle jsem zakončila svou manželskou zpověď.
Manžel se na mě povzbudivě usmál.
„Snad… co budeme dělat?“
Víte, někdy stačí pár slov…, pár velmi nenápadných slov. A je to, jako by začalo svítat –
Když si člověk vybírá člověka, se kterým bude na tomto světě žít, měl by si všimnout, jestli taková slova umí říkat… Kdo si vybírá společníka na svou cestu, vybírá si i svou cestu…
Jsou lidé, kteří něco řeknou, a začne se stmívat. Nebo padne tma.
Kolik šťastných manželství by na světě mohlo být, kdyby si lidé volili na svou cestu toho, kdo umí říkat svítající slova…
(Andělský kurz první pomoci, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2014)