Onehdy jsem šla kolem popelnice, do které se zřejmě vyhazovala něčí pozůstalost. Řada toho, co se neznámí lidé snažili vyhodit, se do popelnice už nevešla, a tak to položili na hromadu vedle. Na vrchu hromady ležel krásně svázaný zápisník – jak ho hodili na hromadu, otevřel se. Neodolala jsem. Podívala jsem se, co je v něm zapsáno. Jedna věta na mě vyhlížela, byla napsána na celou stránku jen ona. Jako by neznámý pisatel chtěl tím té větě dát důležitost. Přečetla jsem si ji a užasla… Nevím, zda si tu větu neznámý vymyslel, nebo zda to byl citát. Ať už tomu bylo tak nebo tak, zápisník jsem si odnesla.
Tolik krásných vět denně zmizí… Tolik vět člověk zapomene vyslovit, říct někomu blízkému, tolik nevyslovených vět, které mohly pomáhat, se rozplývá. Kolik vět jsem mohla říct dnes? Vět, které by pomohly? Člověk by si měl dávat každý den dobrý pozor nejenom na to, co vyslovuje, měl by si dobře všímat i toho, co nevysloví, protože zítra –
Zítra to už třeba nebude moci povědět. Buď proto, že už nebude komu, nebo proto, že jeho ústa už nebudou moci promluvit…
Za chvíli by přijeli popeláři, odvezli popelnici a možná i tu hromadu vedle. I kdyby tam se zápisníkem navrchu zůstala, někdo by ji do prázdné popelnice jistě příště vyhodil… Ta věta nechtěla být odnesená, a tak na mne vykřikla… Odnesla jsem si ten zápisník a čítám si v něm. Jako by tehdy nějaký anděl otevřel vyhozený zápisník tak, abych onu větu zahlédla, aby mohla ke mně hovořit, aby nezanikla mezi odpadky. Ta věta, která mne tehdy oslovila, když jsem kolem zápisníku procházela, zní:
„Jsme tužkou v Boží ruce…, co všechno krásného můžeme napsat, pokud se nebudeme bránit lásce, která s námi chce něco překrásného napsat.“

(pokračování zítra)


(Andělský kurz první pomoci, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2014)