Rodíme se do rodiny – do společenství lidí pokrevně si blízkých. A když vyrosteme, založíme vlastní rodinu – naše vlastní společenství. Archeologové zabývající se prehistorií lidstva nás učí, že nejstarší vykopávky lidských koster v africké severojižní prohlubni nebyly kostry jednotlivců, ale že byly nalezeny pospolu celé rodiny.
Člověk totiž v jádru zřejmě není „individuum“ – osamoceně stojící jedinec, ale někdo, kdo ke svému životu potřebuje společenství – tak jako potřebuje vodu a vzduch. Když mu něco z toho schází, není mu dobře. Když má naopak to, co potřebuje – a to se týká i společenství druhých lidí a kontaktu s nimi –, cítí se dobře a má radost. Řečeno jinak: „Není dobré, aby člověk byl sám.“
Ano, někteří jedinci hledali tajemství víry v úplné společenské izolaci. A i když chvíle ticha a odloučení od druhých lidí mohlo být pomocí v duchovní orientaci, není to zřejmě vhodný program pro celý život.

(pokračování zítra)


(Není radost jako radost, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2013)