Ležela jsem za bílého dne v posteli a koukala z okna. Vrátila jsem se z práce hrozně unavená. Nebyla to zdravá únava po fyzické práci, co mne sklátilo na lože. Cítila jsem se vyčerpaná zevnitř. Jako by někdo ze mne vybral všechnu mou energii. Vyslechla jsem dnes několik žen, které si přišly koupit knížku nebo náušnice a vylily přitom na mne tolik žalu a bolesti, že jsem to skoro nemohla unést. Těšila jsem se domů a doufala, že při nějaké nenáročné domácí práci najdu zase rovnováhu. Dokázala jsem se však jen schoulit pod deku a tupě zírat oknem. Na nic jiného jsem neměla sílu.
Můj zrak bloumal po žluté fasádě protějšího domu. Solidní nájemní dům, postavený někdy za první republiky. Žádné sošky, plastiky, nebo ozdobné sloupky, nic zbytečného, je to docela hezká, snad i elegantní budova. Originální cihlový pás se táhne mezi přízemím a prvním patrem, nad ním v pravidelných rozestupech velká trojdílná okna s výraznými římsami a hluboké lodžie. Může se tam příjemně bydlet. „Možná bych měla umýt okna, abychom líp viděli do ulice,“ napadlo mě a pokusila jsem se zdvihnout. Jenže tíha, která na mně ležela, byla tak ohromná, že jsem zase bezmocně klesla.
Nejhorší je, že většinu svých bolestí si ty ženy způsobují samy. Zamotávají se do sítí polopravd, zámlk a lží, budují pevnosti tabu. Nedorozumění pak bobtná a houstne, až je z něj takové bahno, že se nedá ani dýchat. Strach a dobré úmysly ruku v ruce s pohodlností a neodpuštěním dílo zkázy dokonají. Pak už je vyloučeno o problému mluvit a jakkoli ho vyřešit. Pak trpí a trápí se. Pak pláčou a bědují. A mohou si za to samy. Já klesám pod tíhou jejich bezmoci, a přitom by stačilo tak málo. Jen roztrhnout sítě lží.

(pokračování zítra)

(Středověk mého života, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2015)