Jednoho nedělního odpoledne jsem s naším pětiletým synem Štěpánem ležel na pohovce a četl mu knihu. Štěpán pozorně poslouchal každičké slovo. Při každé stránce, kterou jsem četl, sledoval moje pohyby a tón hlasu. Bylo nám spolu dobře. „Tati,“ přerušil mne zničehonic náš malý blonďáček, „asi stárneš.“
„Co jsi to říkal, Štěpánku?“
„Vypadáš tak trochu jako dědeček,“ odpověděl.
Modré oči mého syna mě pozorně zkoumaly a hledaly příznaky přibývajících let.
„Co tím myslíš, že vypadám jako dědeček?“ Snažil jsem se zůstat klidný, ale v mém nitru to vřelo.
„Na tváři už máš vrásky.“
„Ne, nemám… Možná…“
„Ale máš.“
„Kde?“
„Tady, tady a tady. Stárneš.“
No výborně, chlapče. Zrovna tohle jsem potřeboval slyšet! „Myslíš si, Štěpáne, že už brzy umřu?“
„Nevím. Kolik je ti let?“
„Třicet. Pamatuješ si? Když jsem měl narozeniny, sfoukl jsi na mém dortu třicet svíček, nebo přinejmenším většinu z nich.“
„Kolik je třicet?“
„No, je to třikrát tohle,“ řekl jsem a ukázal mu ruce se všemi prsty. Jeho modré oči zůstaly doširoka otevřené.
„Ty jsi opravdu už pořádně starý!“
Až do nynějška jsem si myslel, že je všechno v pořádku. Nakonec, čtyřicet — to už je přece jen starší věk, ale třicet — to určitě ještě ne, v žádném případě. Natáhl jsem se na pohovku a začal si uvědomovat smutnou pravdu — je mi třicet. Už dávno nejsem dítě. Už dávno na mě děti od sousedů nevolají „Filipe!“ Dnešní žáci a studenti už nejsou mými vrstevníky. Co jsem vlastně dokázal za ta tři desetiletí tady na zemi? Není to kdovíco. Máme auto, ale bydlíme v podnájmu. Jen tak „přežíváme“ — podobně jako mnozí další. A teď, když jsem „starý“, uvědomuji si, že majetek se neměří věcmi, kterých se mohu dotýkat. Ani sláva nepomůže nikomu dostat se do nebe. Jediné, co má hodnotu, je moje víra v Ježíše Krista. Ano, Štěpánku, to je to, co bych ti rád nechal jako dědictví. Jsme bohatí, můj synu. Bohatí vztahy. Bohatí vzpomínkami. Bohatí radostí a smíchem.

(…milost ve vztazích, Advent-Orion 2012)