(pokračování z minulého dne)

Tohle se mi zdálo spíše uvěřitelné. Má krása přece nezávisí na tom, zda jsem namalovaná, perfektně oblečená a rovnou od holiče. Vždycky jsem doufala, že má krása vyvěrá odněkud zevnitř a objevuje se v úsměvu, v jiskře očí nebo tak. Aby někdo zahlédl mou krásu, musí se na mě skutečně podívat.
Soused vzal klíč a šel do sklepa. Já jsem se šla konečně převléknout a upravit. Stále jsem přitom převalovala v hlavě ty dvě možnosti: Mimořádně krásná nebo krásná jako vždycky? Co je lepší? Být jednou za čas opravdu oslňující, nebo být krásná i třeba po ránu v pyžamu? Čeho bych chtěla, aby si na mně někdo všiml? Mé upravené příležitostné krásy, nebo ducha, který mě prosvěcuje zevnitř? Ach, je to jasné! Až mi budete chtít pánové polichotit, zvolte prosím tu druhou možnost. Na mimořádnou krásu nehraju.

(Dvě minuty ticha, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2012)