Ve velké nádražní hale plné spěchajících lidí propuklo najednou jedno dítě v zoufalý pláč. Nikdo dětskému pláči neodolal a mnoho lidí se zastavilo, aby ho utěšili a pomohli mu.
„Copak je?“ ptali se někteří. „Copak potřebuješ? Co se stalo?“
Dítě otázky neposlouchalo. A čím víc se mu lidé snažili pomoci, tím víc plakalo. Konečně k němu přistoupil strážník. Sklonil se a vzal dítě do náručí.
„Tak dobrá, mladíku,“ řekl mu policista dobrotivě, „nechceš mi povědět, co se děje? Proč pláčeš? Ztratil jsi maminku?“
Dítě na chviličku zmlklo. Pak ze všech sil zakřičelo: „Ne! Neztratil jsem maminku. Maminka ztratila mě!“


(Svítání pro duši, Portál 2015)