Měl jsem podivuhodného otce, se kterým mne spojoval nádherný vztah. Jednoho dne, právě když jsem ve své podkrovní světničce dělal na své písemné práci, slyším zespodu volání: „Wilhelme!“ Tak jdu a ptám se otce, který mne volal: „Co je? Hoří někde?“ Otec mi říká: „Musím jít do města, nechceš jít se mnou? Ve dvou se jde líp.“ – „Ale tati, mám důležitou práci, teď se mi to nehodí.“ – „Tak půjdu sám,“ říká otec.
Za čtrnáct dní zemřel. Měli jsme takový zvyk, že tělo mrtvého bylo vystaveno v domě a že my synové jsme se střídali na stráži u otevřené rakve. Je tichá noc. Všechno spí. Sedím u otevřené rakve. Tu jsem si vzpomněl, jak mne otec před čtrnácti dny prosil, abych ho doprovodil do města. Ale já jsem mu řekl ‘ne’.
Podíval jsem se na něho a říkám: „Ach, tatínku, popros mne ještě jednou. Když budeš chtít, půjdu s tebou i sto kilometrů.“ Jeho ústa však zůstala němá. A tehdy jsem pochopil: Tato malá nelaskavost je hrozná skutečnost, která se už nedá odčinit.
Jak se vyrovnat se životem, když nás doprovází vina a selhání?
Bez odpuštění hříchů to nelze.

(Wilhelm Busch, Ježíš – náš úděl)