(pokračování z minulého dne)

Na jeho zaúpění se objeví na zahradě matka onoho chlapce, zřejmě slyšela hovor souseda a kvílení trubky.
„JEN SI ZATRUB, MILÁČKU,“ říká chlapci.
Postaví se bojovně jako rozzuřená medvědice před své dítě a kosí pohledem opovážlivého souseda. A její syn… Troubí. Troubí kvílivě, falešně, troubí vítězně, jako by to byl nějaký vítězný povel, vítězné fanfáry pohanského kmene. Soused zmlkl. Nemá sílu vzdorovat. Asi zavře okno, stáhne roletu, možná si starý pán vleze do postele a překryje hlavu polštářem… Matka stojí triumfálně na zahradě zalité sluncem. Její syn troubí. Nesnesitelně… NESNESITELNĚ. Zavírám okno.
„To je divnej chlapeček, viď babičko?“ říká vnuk. Chtěla bych říct, že je to divná matka. Ale mlčím. Když někdo snižuje autoritu druhých, zpravidla snižuje i svou vlastní… Zní trubka. Hlasitě. Velevítězně. Bitva skončila a dítě vyhrálo, troubí svou jásavou píseň, svou píseň vítězství. A jeho matka se rozhlíží jako vítěz.
Zvítězila?
Bojím se, že ne. Bojím se, že prohrála. Ještě o tom neví. Jednou se o tom dozví… Jednou… až už bude velice pozdě. Jednou si bude přát, aby její dítě netroubilo. A ono bude troubit, nějakým skutkem, nějakým postojem, nějakým jednáním. Až jí bude v uších zaléhat.
„Chudák pán,“ říká vnuk. A myslí na stařečka v sousedství. Pohladím ho.
„Babičko, koupíš mi taky takovou báječnou trumpetu?“ ptá se vnuk.
Usmívám se. Jak nenápadně se děti vychovávají, jak nenápadně se do nich vpečeťuje chování nejenom pro dnešek. I pro budoucnost. U kolika tragédií znělo na počátku ono vítězné…
Ono vítězné zavolání:
„Jenom si zatrub, miláčku.“


(Babičky a andělé, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2011)