Člověk slýchá od dětí mnoho vět, které nemůže nikdy zaslechnout od dospělých. Řekl bych skoro, že děti mají jiná ústa než velcí lidé.
A z těch úst vycházejí někdy velká slova, tak velká, že by dospělého, zvyklého na spoustu malých slov, nikdy nenapadla. Tohle, co budu vyprávět, se stalo, když mému synovi byly necelé tři roky.
Šli jsme po ulici, vál strašidelný vítr, který přinášel šumění větví, tajemný skřípot, tajuplné svisty. Syn se mě pevně držel za ruku, občas ke mně vzhlédl. Uměl jsem si představit, jak je pro malého chlapce tahle cesta nocí dobrodružná. Pro mě to byla obyčejná cesta za špatného počasí. Pohledy ustrašeného chlapečka mě dojímaly, snažil se vypadat statečně, věděl jsem však, že se bojí. Jsou takové dětské pohledy, které si člověk pamatuje celý život, pohledy plné bezměrné důvěry. A pak, když vítr zašelestil zvlášť strašidelně, syn promluvil:
„Tatínku, udělej den.“ Myslel jsem, že jsem neporozuměl. Sehnul jsem se k němu.
„Tatínku, rozsviť,“ řekl a ukázal ručičkou ke hvězdám. A já jsem pochopil. A ucítil jsem za té procházky větrnou nocí něco, co jsem nikdy předtím nepocítil… ON SI MYSLÍ, ŽE MOHU ROZSVÍTIT SLUNCE!
Podíval jsem se na chlapce, který statečně capkal unavenými nožičkami po mém boku a vůbec nežertoval, byl si jistý, že VELKÝ TATÍNEK dokáže – tak, jako když zmáčkne vypínač – udělat den.

(pokračování zítra)

(Andělské vteřiny, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2005)