Odložte strach, ať svět třeba se boří, hory se kácejí do hlubin... Hospodin veliký, ten s námi drží, Jákobův Pán je náš přepevný hrad. (SNC)
(Bible - Žalm 46,3.12)
Důvěra a láska musí chodit pospolu.
(B. Němcová)
Tatínku, udělej den
(pokračování z minulého dne)
Sklonil jsem se a vzal ho do náruče a tak jsme šli strašidelnou nocí plnou neznámých zvuků a příšer a přízraků.
Uvažoval jsem, co říct, jak se přiznat k tomu, že NEDOVEDU UDĚLAT DEN. Ale nemusel jsem nic vysvětlovat. Všiml jsem si, že chlapeček po dni plném zážitků už spí. Pevně mne svíral rukama kolem krku. A tvářičku mi tiskl k vousaté tváři.
Jakou důvěru v nás mají děti, jakou sílu v nás vidí a jakou moc v jejich očích máme! Jsme všemocní obři, kteří se, jak dítě roste, zmenšují… zmenšují.
„Tatínku, udělej den.“
Tuhle větu si připomínám léta. Děti brzy pochopí, že nevládneme slunci a tmě. Ale jen na nás záleží, jak rychle a v jaké míře ztratíme jejich nádhernou důvěru, jak ji ztratíme nedostatkem času pro ně, nedostatkem porozumění nebo prostě jen nepozorností ve zvlášť důležitých chvílích.
Jednou jsme cítili kolem krku ručky malých poutníků.
„Tatínku, udělej den.“
(Andělské vteřiny, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2005)