Sedím v kadeřnictví, pohlížím na sebe do zrcadla a čekám, až na mě přijde řada. Pokukuju po ostatních ženách a říkám si: „No nazdar, ty mají ránu. Zvlášť támhleta s tou koupací čepicí na hlavě, jak jí prostříhanými otvory trčí pramínky odbarvovaných vlasů jako ježkovi chuligánovi. Nebo ta zrzavá, ta má na hlavě něco jako koště! Ještě nejobvykleji vypadá dáma, co má na hlavě jednu kremroli vedle druhé. Natáčky a kadeřnictví, tomu by člověk ještě rozuměl. Co mě asi čeká?“ A už jsem na řadě. Kadeřnice si mě posadí do pohodlného křesla před velké zrcadlo. Dobře si mě nasvítí a pozorně si mě prohlíží. Cítím se velmi zvláštně. Rozhodně ne příjemně. Zdá se mi, že normálně takhle nevypadám. Řekla bych, že obvykle vypadám nějak… aspoň doufám… líp. No nic, teď už nemůžu utéct. Jdeme na mytí. S mokrou hlavou je to už úplný konec. Vlasy připláclé k hlavě, už jsem skoro zapomněla, jak mi odstávají uši. Mastný zarudlý obličej, vyděšený pohled, tohle přece nejsem já. Nastává stříhání. Svrchní vlasy mám legračně zasponkované na vrcholku hlavy jako vodotrysk velryby, ty spodní prameny kadeřnice nelítostně krátí: „Potřebujete to oživit, paní.“ Svírá mě úzkost, jak tohle dopadne? Proč jsem sem chodila? Chtěla jsem přece vypadat líp…

(pokračování zítra)


(Brusinky, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2012)