„Nejde mi na rozum, jak by taková obyčejná věc jako smích mohla někoho vyléčit.“
Z lékařského hlediska to zase až tak překvapivé není. Smích má blízko k optimismu a naději. Už staří vojenští lékaři věděli, že rány vojáků po vyhrané bitvě se hojí rychleji. V jednom pokusu „ošetřovali“ zubní lékaři pacienty před zákrokem vypnutým ultrazvukovým přístrojem. Takto ošetření (či spíše neošetření) pacienti měli o 30 % méně otoků než ti, kterým lékař před obličejem vypnutým aparátem nešmejdil. Navíc smích navozuje relaxaci a o účincích relaxace na imunitu a odolnost vůči bolesti existují přesvědčivé doklady. Nedá mi to, abych nevzpomněl na půvabnou historku, jak může humor pomáhat snášet nepřízeň osudu.
Můj profesor češtiny na střední škole musel po roce 1968 odejít ze školství. Začal pracovat na železnici a postupně se z něj stal odborník na natírání semaforů. Když přicházel do práce, vesele zdravíval své postarší spolupracovnice. „Dobré jitro, děvčátka“ a při tom jim kynul rukou. Na to mu železničářky odpovídaly: „Dobré ráno, pane profesore.“


(Léčivá moc smíchu, Vyšehrad 2010)