Nejeden člověk, jenž to někam dotáhl, se začne domnívat, že je lepší než ostatní. Druzí lidé jsou pod jeho úroveň. A tak se uzavře do vlastní velikosti. S jinými už nechce mít nic společného. Má dojem, že už mu nemají co říci a že by s nimi nemohl mluvit o skutečně zásadních věcech. Uzavírá se do sebe a vůbec si nevšímá, jak se tím izoluje a že dosahuje přesného opaku toho, co by si přál: být obdivován. Proti podobným myšlenkám si máme říct verš žalmu: „Zpupní skrývají pro mě léčku, natahují sítě z provazů.“ Kdo se zaplete do vlastní povýšenosti, začne naříkat nad svou osamělostí. Nikdo mu nepodá sklenici vody. C. G. Jung prý jednou řekl člověku, který ve svém okolí nenašel nikoho, s kým by se mohl skutečně sdílet: „Budete-li dostatečně skromný, nikdy nebudete sám.“

(Duchovní lékárnička, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2015)