Sněhovou plání stopa vede,
v pustině bílá stopa jediná,
dvé lidských šlápot kamsi míří,
jich cíl jen osamělý chodec zná.
Ta stopa vede přes pole i luka,
snad slunce udávalo chodci směr,
snad stesk to byl, anebo láska,
co vedla jeho stopy, kudy šel.
Ta jistota té stopy, která míří
na konec cesty, kde má člověk cíl,
je vírou mou, že chodec osamělý
se vrací tam, kde v mládí šťastně žil.
Vždyť jenom k domovu jde cesta přímá,
jen domov rány žití ztiší nám.
Snad v stopách těch se ztracený syn vrací,
snad touhou po domově je vpřed hnán.
Sněhovou plání stopa vede,
až k obzoru se táhne jako nit.
Snad člověk spěchající za svým cílem
na konci cesty nalezne svůj klid.

(František Bukvaj, Vyznání Vysočině)