Jeden muž zabloudil v kamenité a vyprahlé krajině. Slunce nemilosrdně žhnulo a všechno bylo rozpálené. Muž byl na pokraji sil. Chvíli předtím, než padl, zahlédl opuštěný domek. S námahou se k němu doplazil. Před domem bylo zanedbané napajedlo s ruční pumpou. Vrhl se k rukojeti a začal pumpovat jako blázen. Pumpa vrzala, ale nevydala ani kapku.
Ve stínu pumpy si muž všiml skleněné láhve, pečlivě uzavřené zátkou, s lístečkem připevněným na víčku. Láhev byla plná vody. S třesoucíma rukama si muž přiblížil lísteček k očím zarudlým od slunce a četl: „Příteli, jestli chceš, aby pumpa fungovala, musíš do ní nalít všechnu vodu z láhve. Až zase půjdeš dál, nezapomeň láhev znovu naplnit.“
Muže se zmocnily protichůdné myšlenky. Umíral žízní: opravdu má vyplýtvat všechnu vodu a nalít ji do pumpy? Vždyť je celá rezavá. A co když to nebude fungovat? Kdyby vypil vodu z láhve, zachránil by se, ale v tom případě by ten, kdo přijde po něm, neměl vůbec žádnou naději na záchranu.
Co má dělat? Zachránit se, nebo riskovat a dát jiným lidem možnost přežít?
Vnitřní hlas mu poradil, aby riskoval. Jedním rázem nalil vodu z láhve do pumpy a pak se zoufale chopil rukojeti a z posledních sil pumpoval. Pumpa se párkrát zakuckala, ale pak v ní zašplouchalo a začala vytékat studená a čistá voda.
„Díky, díky!“ šeptal muž, hasil žízeň a nechával si téct vodu po zádech.
Než odešel, naplnil láhev a zazátkoval ji. Na lísteček připsal: „Věř mi, příteli, funguje to! Dej pumpě všechno a ona ti vrátí mnohonásobně víc!“


(Svítání pro duši, Portál 2015)