Psal se rok 1967. Válka ve Vietnamu. Byl jsem nováček – voják americké armády. Bylo to kruté. Ještě dnes slyším chraplavý hlas seržanta, který z nás měl udělat skutečné vojáky. Křičel: „Jsme tady, abychom chránili vaše životy. Naučíme vás přemoci strach. Ukážu vám, jakou neuvěřitelnou zátěž vydrží mysl a tělo člověka. Až vás to naučím, budete tou nejlepší armádou na světě!“
Potom, dřív než se měl celý útvar rozejít, vyhlásil, že dostaneme první úkol. Navzájem jsme si dodávali odvahy, protože jsme čekali něco těžkého, například běžet 15 km s plnou polní nebo slanit příkrý útes.
Namísto toho nám dal rozkaz – najít si přítele. „Najděte si kámoše,“ přikázal, „takového, se kterým budete vždycky držet pospolu. Nikdy jeden druhého neopustíte. Budete se navzájem povzbuzovat, a pokud to bude nevyhnutelné, jeden ponese toho druhého.“ Připomenul nám, že každý těžký úkol si vyžaduje přítele, protože spolu se všechno lépe snáší.
Mnohé rady tohoto seržanta byly nemoudré a nesmyslné. Ale tato jedna byla pro mě velmi důležitá. Pomohla mi přežít hrůzu této války.

(Cesta přátelství, Cesta radosti - Kudy do nebe, Advent-Orion 2012)