Naši předkové říkávali: Bez práce nejsou koláče. Dnes slýcháme: Je třeba pracovat, aby mohl člověk žít. O radosti z práce se přitom nemluví. A přece může být radost z práce výrazným přínosem k radosti ze života. Kdy je tomu tak?
Začněme z opačného konce. Kdysi jsem byl nucen dělat práci, kterou by těžko někdo nazval jako radostnou a šťastnou – právě naopak. V koncentračním táboře jsme pracovali na dráze – pod dozorem esesáků s nabitými zbraněmi. Nejen, že vše muselo jít rychle, ale hlavně nám ta práce byla zcela proti mysli. Upravovali jsme cestu vojsku, které bojovalo za vítězství našich věznitelů.
Možnost dělat to, co dělat chceme, je první charakteristikou práce, která člověku přináší radost. Za tuto svobodu se však platí. Čím? Odpovědností. Když si něco svobodně zvolíš, neseš za to odpovědnost. Komu? Když máš rodinu, tak rodině. Když se vírou hlásíš k tomu, který ti dává možnost žít, tak i jemu.

(pokračování zítra)


(Není radost jako radost, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2013)