U vnější strany ochranné zdi, jež v jednom místě vede podél hlavní rušné ulice, uléhá každý večer na kus hnědavého kartonu Munzur. Nikdo neví, zda se opravdu tak jmenuje, ale místní lidé mu tak říkají. Kolik má let, tak jen odhadují. „Šest nebo sedm?“ odpoví, pokrčí rameny a dodají: „Takových jako on tu je!“
Munzur se každé ráno vydává směrem k obchodnímu centru města Dhaky, aby tam někoho okradl nebo aspoň vyžebral pár ušmudlaných bankovek. Večer před spaním, místo jídla a modlitbičky, musí rupie z kapes svých potrhaných kalhot do jedné vytahat a předat svým o něco starším „ochráncům“.
Pro zpestření či upoutání zájmu kolemjdoucích je zeď vystavěná kolem kostela, školy a malé manufaktury na výrobu suvenýrů vyzdobena citáty z Bible a jiných moudrých knih. Hned vedle hlavní brány vybylo na zdi dokonce i místo pro obrázek kačera Donalda v přátelském objetí Mickey Mouse s černýma kulatýma ušima. Poněkud absurdní prezentace kultury kontinentu ležícího odsud na východ přes Pacifik, napadá mě. Taky mě hned napadne, že je možná štěstí, že věčně hladový Munzur nápisu na zdi, pod který každý večer uléhá, nerozumí, i když je vyveden v jeho rodném jazyce – bengálštině: „Ne samým chlebem živ bude člověk, ale každým slovem vycházejícím z úst Božích.“

(Kohouti kokrhají všude stejně, Advent-Orion 2012)