Na západním pobřeží Indie, nedaleko Bombaje, žijí Pársové, potomci kdysi slavného lidu. Před čtrnácti sty lety odešli z Persie, kterou tehdy oblehli Arabové a zavedli v ní islám.
Pársové dnes tvoří zlomek obyvatel Indie. Není jich ani sto tisíc a stále jich ubývá; mají však obrovský vliv na společnost. V jejich řadách najdete kapitány průmyslu, přední lékaře a další odborníky a umělce.
Jejich náboženství, kvůli kterému odešli ze své země, bylo v době, kdy byla Persie mocnou říší, velmi rozšířené. Jeho zakladatelem byl Zoroaster, který učil, že země, voda a oheň jsou posvátné. Chrámy Pársů se vyznačují věčně hořícím ohněm.
V důsledku tohoto učení vznikl zajímavý způsob zacházení s mrtvými. Jelikož je podle Pársů země posvátná, není možné do ní pohřbívat zesnulé. Stejně tak není možné spálit je či vhodit do řeky.
Z tohoto důvodu Pársové staví „věže ticha“, vysoké kruhové stavby beze střechy, v nichž mrtví odpočívají pod širým nebem. Supi ohlodají kostry, které se působením slunečního záření a povětrnostních vlivů postupně rozpadnou.
Ježíš byl pohřben úplně jinak. Byl uložen do kamenné hrobky. Jeho přátelé plakali. On však vstal z mrtvých jako vítěz. Zničil moc hříchu. Očistil náš trestní rejstřík. Odstranil dlužní úpis tím, že jej přibil na kříž. Odzbrojil síly temnoty, vysvlékl je do naha a nechal je kráčet ulicemi…


(Jak vzácná milost..., Advent-Orion 2011)