00.00
Dnes je čtvrtek 28. března 2024,
svátek slaví Soňa.
Stránku si nyní můžete nově přepnout do nočního režimu!

Drahý příteli, drž se ne zlého, ale dobrého příkladu. Kdo jedná podle Boží vůle, je jeho dítě. Kdo jedná svévolně, Boha nezná. (SNC)
(Bible - Třetí list Janův 11)

Uvidíš-li jinde věci lepší, pravdivější a užitečnější, proč bys je rád nevyměnil za své, které nejsou tak hodnotné?
(J. A. Komenský)

Rádci a vzory


Moji učitelé a rádci mě podněcovali k tomu, abych ze sebe vydával to nejlepší. Termínem „rádci“ mohu ovšem ne zcela přesně popsat jejich úlohu v mém dospívání; vždyť oni sami možná ani neměli ponětí, jak dalece ovlivnili mou životní dráhu.
Na prvním místě chci uvést dr. Jamese Tarena, neurochirurga a děkana lékařské fakulty na univerzitě v Michiganu. Jeho zasvěcený výklad při přednáškách o neurologických chorobách ve mně vzbuzoval hlubokou úctu. A navíc mi jeho podněty ukazovaly cestu, kterou bych se mohl sám profesionálně ubírat.
Jednou nás během výuky seznámil s případem pacientky, trpící progresívní paralýzou, která ji znehybnila a zcela vyřadila ze života. Její stav se i nadále horšil, a tak se dr. Taren rozhodl pro tehdy velmi neobvyklý a riskantní zákrok pomocí přístroje, který velmi citlivě reaguje na sebemenší pohyb. Přestože přístroj připomínal rekvizitu z natáčení Frankensteina, umožňoval nicméně chirurgovi operovat zvlášť nebezpečná poškození mozku s velkou přesností, aniž by došlo k poškození okolní zdravé tkáně.
Po skončení projekce a výkladu se kdosi zeptal: „Ale to bylo velice riskantní, že ano? Ta pacientka mohla klidně zemřít!“
„Zcela určitě – jednalo se o velmi nebezpečný zákrok,“ odpověděl dr. Taren, „ale porovnejte to riziko s jedinou další alternativou – totiž že bychom neudělali vůbec nic.“
Ta slova se mi navždy vryla do paměti. V tom okamžiku jsem si ještě plně neuvědomoval jejich závažnost, ale později, když jsem stál před nějakým obtížným rozhodnutím, se mi připomínala. Když jsem začínal operovat hemisferektomie, musel jsem rodiče pacientů několikrát upozornit, že pokud se o operaci pokusíme, vystavujeme se riziku, že jejich dítě zemře. A v takových chvílích jako bych znovu slyšel ozvěnu slov dr. Tarena: „Co se stane, když neudělám vůbec nic?“
Rodiče malých pacientů se zákrokem vždy souhlasili; vždyť kdybychom se pro tuto radikální proceduru nerozhodli, dítě by brzy zemřelo.

(Směřovat výš, Advent-Orion 2002)

Načítám kalendář