Někdy se nám život nabízí se vší bohatostí a jakoby nás vybízí: „Užij si mě teď, jen tak třeba medituj, nebo se vážně zamysli, nebo se dívej naplno a s úžasem na stromy, rozkvetlou louku, na oblohu, užij si každou vteřinu, každý moment naplno, dávám ti je jen jednou, jsou to chvíle jen pro tebe.“ Je to, jako když se člověk musí nadechnout.
A potom jsou jiné chvíle, jiné dny, kdy nás život zpomaluje, brzdí svými okolnostmi a napomíná: „Člověče, ty sobče, nejsi tu jen pro sebe. Teď je čas na druhé. Na jejich trápení, jejich situace, jejich dny... Je čas obětování a sebeobětování, dávání, rozdávání, ‘seberozdávání’.“ To jsou chvíle pro výdech.
Člověk je moudrý až tehdy, když dokáže zaslechnout ten tichý hlas shůry a umí rozeznat, kdy má kterou nabídku naplno využít. Dá se tedy říct, že člověk je moudrý až tehdy, když umí správně a naplno dýchat.


(Cesta života / Cesta lásky, Advent-Orion 2011)