Klášter kdysi slavného řádu upadal. Zůstali jen čtyři více než sedmdesátiletí mniši a opat. V lesích v okolí kláštera byla malá poustevna, kterou občas užíval rabín. Opat se trápil nad hrozící zkázou řádu. Požádal rabína o radu, jak klášter zachránit. „Vím, jaké to je,“ horlil rabín, „duchovno z lidí odešlo. V mém městě je to úplně stejné.“ A tak spolu bědovali. Na odchodu se opat zeptal: „Nemáš ani náznak rady?“ Rabín mu odpověděl: „Jediné, co ti mohu říci, je, že Mesiáš je jeden z vás.“
Ostatní se ho ptali, co mu rabín poradil. „Řekl mi cosi tajemného – že Mesiášem je jeden z nás.“ Od té doby o tom mniši hodně přemýšleli: „Mesiáš je jeden z nás? Může to být opat nebo bratr Tomáš? Bratr Elreda je vrtošivý, ale má vždy pravdu. Jistě to není bratr Filip, je pasivní. Jenže má dar být tam, kde ho je třeba. Samozřejmě že rabín nemyslel mne. Jsem obyčejný člověk. Ale co když myslel?“
S ohledem na možnost, že jeden z nich je Mesiáš, se mniši k sobě začali chovat s mimořádnou úctou. Do lesa v okolí kláštera přicházeli lidé. Vnímali atmosféru velké úcty, která mnichy obklopovala. Vraceli se do kláštera, přiváděli i své přátele… Někteří z mladých mužů mluvili s mnichy více a více. Po nějaké době jeden z nich požádal, zda by se k nim mohl připojit. Pak další a další. Klášter se opět stal centrem osvícenosti a aktivního křesťanského společenství v zemi…


(Stvoř mi, Bože, čisté srdce…, Advent-Orion 2015)