Smiluj se, prosím, na mě pohlédni, vždyť jsem tak sám, tak ztrápený! Zbav mě soužení, jež v srdci nosím si, vysvoboď mě z mých úzkostí! (B21)
(Bible - Žalm 25,16-17)
Nejsme zodpovědní za okolnosti, ale máme zodpovědnost za naše reakce na ně.
(Joni E. Tada)
Osamělost a lítost
Po několika letech falešných nadějí jsem si musel přiznat, že naše manželství skončilo. Prodali jsme dům a já jsem se přestěhoval na Floridu, abych byl blízko synovi. Doufal jsem, že mi vzdálenost pomůže cítit se lépe.
Krátce po mém přestěhování jsem si zapsal: „Zjišťuji, že vzdálenost pro mě nic nevyřešila. Přestěhoval jsem se na Floridu, ale bolest z osamění mě znovu přepadla s novou a neočekávanou zákeřností. Zjišťuji, že předchozí týdny byly obdobím, kdy jsem se začínal odpoutávat od minulosti a zaměřovat se na budoucnost. Co mám ale dělat s přítomností? Jak se smířit s tou nekonečnou osamělostí, která je nyní součástí mého života? Kde najít sílu k překonání této zdánlivě nekonečné a srdceryvné kapitoly mého života?“
Matka Tereza jednou řekla: „Samota a pocit, že vás nechtějí, je nejhorším stupněm chudoby.“ Jak může někdo ochotně přijmout něco tak hrozného? Nevěděl jsem, jak to mám odevzdat Bohu. Samota mě přepadala bez milosti, uvězňovala mě a neskonale ničila. Jen ti, kdo sami prošli podobným zoufalým bojem, mohou plně pochopit, že samota je neodbytný přítel, který se na člověka přilepí stejně jako tma k noci. A klidně se může stát, že se pak člověk cítí úplně sám – a to i v případech, kdy je mezi spoustou jiných lidí. V noci se mi před očima znovu a znovu přehrávala minulost jako páska, kterou nešlo nijak vypnout. Nemohl jsem spát a nemohl jsem jíst, a když jsem už usnul, byl jsem úplně vyčerpaný. Budíval jsem se uprostřed noci v slzách. Znovu a znovu jsem se snažil pochopit, co bylo špatně po tolika letech manželství – kde jsem selhal a co jsem mohl udělat jinak. Ale bez ohledu na to, jak skvělé byly moje analýzy, bylo už příliš pozdě.
V tomto zoufalém stavu jsem byl po mnoho týdnů a přitom jsem pochyboval, zda mě vůbec Bůh má rád. Pak se najednou zdálo, jako by Bůh otevřel někde malé okénko a já v něm zahlédl Krista v zahradě Getsemane, jak tam v noci bojuje a snaží se rozhodnout, zda přijme to, co má přijít. Viděl jsem ho, jak uprostřed toho trápení ochotně přijímá svůj úděl a prosí o sílu, aby se dokázal sklonit a zachránit lidi, jako jsem já…
(Porušený slib, Advent-Orion 2013)