00.00
Dnes je pátek 29. března 2024,
svátek slaví Taťána.
Stránku si nyní můžete nově přepnout do nočního režimu!

Smiluj se, prosím, na mě pohlédni, vždyť jsem tak sám, tak ztrápený! Zbav mě soužení, jež v srdci nosím si, vysvoboď mě z mých úzkostí! (B21)
(Bible - Žalm 25,16-17)

Nejsme zodpovědní za okolnosti, ale máme zodpovědnost za naše reakce na ně.
(Joni E. Tada)

Osamělost a lítost


Po několika letech falešných nadějí jsem si musel přiznat, že naše manželství skončilo. Prodali jsme dům a já jsem se přestěhoval na Floridu, abych byl blízko synovi. Doufal jsem, že mi vzdálenost pomůže cítit se lépe.
Krátce po mém přestěhování jsem si zapsal: „Zjišťuji, že vzdálenost pro mě nic nevyřešila. Přestěhoval jsem se na Floridu, ale bolest z osamění mě znovu přepadla s novou a neočekávanou zákeřností. Zjišťuji, že předchozí týdny byly obdobím, kdy jsem se začínal odpoutávat od minulosti a zaměřovat se na budoucnost. Co mám ale dělat s přítomností? Jak se smířit s tou nekonečnou osamělostí, která je nyní součástí mého života? Kde najít sílu k překonání této zdánlivě nekonečné a srdceryvné kapitoly mého života?“
Matka Tereza jednou řekla: „Samota a pocit, že vás nechtějí, je nejhorším stupněm chudoby.“ Jak může někdo ochotně přijmout něco tak hrozného? Nevěděl jsem, jak to mám odevzdat Bohu. Samota mě přepadala bez milosti, uvězňovala mě a neskonale ničila. Jen ti, kdo sami prošli podobným zoufalým bojem, mohou plně pochopit, že samota je neodbytný přítel, který se na člověka přilepí stejně jako tma k noci. A klidně se může stát, že se pak člověk cítí úplně sám – a to i v případech, kdy je mezi spoustou jiných lidí. V noci se mi před očima znovu a znovu přehrávala minulost jako páska, kterou nešlo nijak vypnout. Nemohl jsem spát a nemohl jsem jíst, a když jsem už usnul, byl jsem úplně vyčerpaný. Budíval jsem se uprostřed noci v slzách. Znovu a znovu jsem se snažil pochopit, co bylo špatně po tolika letech manželství – kde jsem selhal a co jsem mohl udělat jinak. Ale bez ohledu na to, jak skvělé byly moje analýzy, bylo už příliš pozdě.
V tomto zoufalém stavu jsem byl po mnoho týdnů a přitom jsem pochyboval, zda mě vůbec Bůh má rád. Pak se najednou zdálo, jako by Bůh otevřel někde malé okénko a já v něm zahlédl Krista v zahradě Getsemane, jak tam v noci bojuje a snaží se rozhodnout, zda přijme to, co má přijít. Viděl jsem ho, jak uprostřed toho trápení ochotně přijímá svůj úděl a prosí o sílu, aby se dokázal sklonit a zachránit lidi, jako jsem já…

(Porušený slib, Advent-Orion 2013)

Načítám kalendář