Vánoce byly pro naši rodinu vždy velkou událostí. Moje matka, žena drobné postavy, vždy překypovala energií, a nejvíce před vánočními svátky. Někdy v červenci začala každému z nás připravovat osobní dárky, které vlastnoručně vyrobila. Když nadešel prosinec, začala připravovat jídlo: marmeládu, džem, koláče a cukroví. Měla devět vlastních dětí, mnoho vnuků a několik pravnuků. O Vánocích se u Johanssonů sešlo okolo čtyřiceti lidí, z nichž každý dostal ručně vyrobený dárek.
To ale nebylo všechno. Několik dní před Vánocemi matka pohostila zvláštní skupinu lidí. Přivedla si domů dlouhodobě nemocné a další lidi, kteří nikoho neměli a netrávili Vánoce v příjemné atmosféře rodinného kruhu. A každému, kdo k ní přišel, dala jasně najevo, že je u ní vítaný.
Matka, která ráda druhým dávala, dávala s milostí. Nevystudovala teologii, ale žila evangeliem.
Velmi zřídka se člověk setká s někým, kdo dává s milostí, protože společnost zasáhla vlna sobectví. Pro většinu z nás je dávání nepříjemné – neumíme dávat, aniž bychom za to něco chtěli. V nejlepším případě čekáme, že získáme od státu slevu na dani, a v tom horším, že nám bude člověk, kterého jsme obdarovali, zavázaný. Pokaždé chceme něco zpět.
Vánoce u mojí matky, která s láskou rozdávala prosté dary, byly jiné než Vánoce dnešních lidí. Nebyly naplněné stresem, nýbrž pohodou, pokojem a milostí.
Naučme se dávat s milostí! Bůh to dělá také tak.


(Jak vzácná milost..., Advent-Orion 2011)