Na obloze duhu vidím,
na Boha vzpomínám.
K nebi hledím
a srdce otvírám.
Vím, že je to Boží přiznání,
ví o nás – duha znamením je.
Máme v Bohu přítele,
Zachránce – Spasitele.
Kapky vody a světla –
to déšť a slunce snoubí se.
Na obloze vymalovaný obraz je,
to nebe si na lid vzpomene.
Barvy nám prozradí,
když se krásně zrcadlí.
Co každá v sobě ukrývá
a srdci tvému povídá.
Červená ta romantická
a vášnivá je, pronikne
až k srdci a pak zahřeje.
Oranžová svítí na nebi,
jak pole slunečnice na zemi.
Žlutá je odleskem slunce,
jeho zlatý proužek nás
každé ráno probouzí.
Zelená jako louka zbarvená,
ta oku lahodí a uklidní.
Modrá ta, jak hladina moře je,
blankytná a průsvitná.
Fialová ta plná tajemna je,
člověka k modlitbě dovede.
Každá ta barva své kouzlo má,
očaruje duši a myšlenky
k nebi pozvedá.

(Eva Charvátová)