Když na sebe narazí dva berani, bývá to většinou hodně hlučné. Jsou ochotni se potrkat a vůbec jim nevadí, že přitom oba dva utrží nějakou tu ránu.
Lukáš, mladší syn, má náturu po mně. Už jako malý kluk dával jasně najevo, že jen velice nerad ustupuje. Je tedy jasné, že jsme na sebe občas naráželi jako ti zmínění berani.
Jednou to došlo tak daleko, že jsem se nechal vyprovokovat ke sprostému slovu, které jsem pronesl na jeho adresu. Naštval se a odešel do svého pokoje. Já byl přesvědčený o své pravdě a on zase o své. Já trucoval v pracovně, on ve svém pokoji.
Pak za mnou přišla manželka, chvíli se na mne beze slov dívala a nakonec prohlásila: „Měl by ses mu omluvit.“ Než jsem stihl zareagovat, otočila se a šla do kuchyně. Vřelo to ve mně jak v papiňáku. Teď jsem se zlobil i na manželku. Místo aby se mne zastala, tak...
V hlavě mi zněly otázky: „Já že se mám omlouvat? Tomu malému drzounovi?“ Ale do těchto otázek, kterými jsem se snažil obhájit vlastní zkrat, pořád potichu znělo: „Měl by ses mu omluvit.“
Trvalo mi dost dlouho, než jsem si přiznal, že nemám pravdu. Pak jsem se začal modlit. Prosil jsem Boha o sílu. Není snadné přiznat před malým dítětem svou chybu.
Můj Bůh mne vyslyšel. Nakonec jsem nesměle zaklepal na dveře Lukášova pokoje. Omluvil jsem se mu, a když jsem odcházel, uslyšel jsem: „Tati, jsi borec!“
Přetlak, který ještě před chvílí hrozil infarktem, najednou zmizel a já cítil zvláštní klid. Na vlastní kůži jsem pocítil pravdivost slov apoštola Petra: „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.“

(Cesta pokory, Cesta odpuštění, Advent-Orion 2011)