Bylo nebylo, žili byli (každý literární znalec pochopí, jaký příběh chci vyprávět) dva lidé, kteří se velmi milovali a rozhodli se vzít. Muž ve své ženě viděl to nejkrásnější a nejjemnější stvoření, které kdy žilo na této Zemi, a žena ve svém muži viděla toho nejúžasnějšího a nejkrásnějšího chlapa pod sluncem. Do manželství, jak už to bývá, vstupovali s velkými nadějemi a velkým očekáváním.
Každé ráno, než manžel odešel do práce, se zastavil, aby se důkladně rozloučil a svou ženu políbil. Ona mu pak z okna mávala celou dobu, než jeho vůz zmizel v zatáčce. Teprve pak odešla od okna. Večer kontrolovala příjezdovou cestu každé dvě minuty, aby nepropásla okamžik, kdy její milovaný muž přijede domů.
Uběhla nějaká doba a ráno začalo probíhat jinak. Manžel si ani nesedl k snídani, ve stoje do sebe nalil šálek kávy a zmizel ve dveřích. Stávalo se, že ona ani nevstala z postele. Když se vrátil, pracovala často na něčem v domě. Překvapeně zvedla hlavu a řekla: „Ty už jsi doma? Za chvilku to dodělám a pustím se do večeře.“ To nebyl konec manželství, ale konec líbánek.

(pokračování zítra)

(Moderní podobenství, Advent-Orion 2015)