Na místě jsme měli být za tři hodiny. Ovšem plánování je jedna věc a uskutečnění plánu věc druhá. Po dvou hodinách plavby, sotva zapadlo slunce, motor párkrát zaškytal, až úplně zmlkl. Nadšení pro exotické pohledy z lodi, udržované každým překvapivým objevem za další zákrutou řeky, kleslo na samotné dno loďky. Tři cestovatelé usazení na přídi lodi se v tu chvíli zmohli jen na jedinou a zcela pragmatickou otázku. Patřila dvěma mužům na zádi. „Co se stalo?“ chtěli jsme vědět. Zdálo se, že malér s lodí jim náladu nepokazil. Cesta po vodě byla pro ně každodenní obživou a na podobné problémy, jež je potkávaly, byli zvyklí. „Zlomila se rychlostní páka u motoru,“ oznámil nám jeden z nich. „Ale máme náhradní,“ ujistili nás a poslali nás do podpalubí schovat se před padající mlhou.
Za čtvrt hodiny bylo zase všechno v pořádku. Motor zabublal a pak už běžel pravidelným rytmem. Na obloze se objevily první hvězdy. Když motor vypověděl službu podruhé, hvězd byla plná obloha. Tentokrát nešlo vše tak hladce. Chyběl náhradní díl a byla tma. Jediné světlo, které měli rybáři k dispozici, byla obyčejná baterka, kterou používají skauti při svých nočních výpravách za dobrodružstvím. Každá smůla má však své hranice. Všimli si nás rybáři z chatrče na levém břehu, zatáhli loď až ke břehu a posvítili na opravu motoru pořádnou lampou. Za dvě hodiny jsme mohli pokračovat v cestě. Už nám zdaleka nepřipadala tak idylická. Bylo nám zima. Světlo skautské baterky poskytovalo viditelnost jen na krátkou vzdálenost. Nedohlédli jsme na břeh…

(pokračování zítra)

(Kohouti kokrhají všude stejně, Advent-Orion 2012)