(pokračování z minulého dne)

Motor znovu zaškytal a zmlknul. Tentokrát definitivně. Bylo něco k desáté hodině. Obloha nad námi poskytovala úchvatný pohled, ale v tuhle chvíli by nás dokázal uchvátit jen pravidelný rytmus motoru. Ticho nad hladinou řeky působilo hrozivě…
Naštěstí Filipínka Oliv se dovolala svým mobilem do přístavu v Labutě. Žádala o jinou loď. „Budeme u vás za hodinu,“ slibovali. Ostré světlo jejich lodi jsme však zahlédli až za dlouhé dvě a půl hodiny. Bylo nám zima.
Zdálo se to neuvěřitelné, ale i naši záchrannou loď postihla nehoda. Naštěstí se jim podařilo vrátit se do přístavu a vyměnit loď za další. To byl důvod jejich zdržení.
Byla jedna po půlnoci, když jsme se dostali na břeh. Probuzená rybářova žena nám uvařila silný čaj s mlékem a přinesla mandarinky. Rána jsem se dočkal v hotelu Paris. Že měl v těchto místech k pražskému hotelu Paříž hodně daleko, je pochopitelné. V tu chvíli mi to však bylo docela jedno. Usnul jsem dokonce navzdory celonočnímu prozpěvování buddhistických mnichů zesílenému dýchavičnými mikrofony a reproduktory z roku jedna dvě za zdí kláštera, stojícího hned přes ulici…


(Kohouti kokrhají všude stejně, Advent-Orion 2012)