Nad hlavou slunce září, symbol žhavého léta,
ve vlasech teplý vítr s vůní sen,
před sebou krajinu, jež pilnou prací vzkvétá,
kraj, jehož krásou jsem tak okouzlen.
Kraj kopci zvlněný sahá až k obzoru,
z údolí malebných vrchy se zdvíhají,
lesy se rozběhly dolu i nahoru
a v jejich korunách si ptáci zpívají.
V zlátnoucím obilí již těžknou klasy chlebem,
meze se oděly v pestrobarevný šat,
skřivani jásají pod požehnaným nebem
a člověk na světě je tolik, tolik rád.

(František Bukvaj, Vyznání Vysočině)