Dobré Jitro

dobrejitro.cz

Blaze člověku, jenž nalezl moudrost, blaze člověku, jenž získal rozvahu! Její cesty jsou plné potěšení, její kroky vždy vedou k pokoji. (B21) Bible - Přísloví 3,13.17

Člověk musí vyhledávat radost a každý den mít nějakou.

J. Štětina

Středa 10 říjen 2018

Svátek: Marina

předchozí další
Zobrazit kalendář
dobrejitro.cz

Autor: VeVe

Zobrazit

Pomalá chůze

Potěšení z pomalé chůze mi doporučila moje dcera. Ona je vysoké postavy a svýma dlouhýma nohama dělá dlouhé kroky. Většinou všude chodí taktak nebo mírně pozdě, a proto také většinou spěchá. Skoro jí nestačím. Proto mě překvapilo, že zrovna ona mi doporučovala takové potěšení.
Vždycky, když mi doporučuje nějaký požitek někdo, od nějž bych to nejméně očekávala, zpozorním. Existuje tu možnost, že dotyčný objevil něco, co mi uniklo. Pořádně jsem se tedy své dcery vyptala, jak to s tím potěšením z pomalé chůze má, když jejím obvyklým tempem je spěch. Smála se mé nedůvěře a pak mi to pěkně podrobně vysvětlila.
Tvrdí, že pomalou chůzi si dopřává jen jednou týdně, protože častěji na to není čas. Za to ale si ji užívá vydatně. Dělá se to takhle: člověk musí vyjít aspoň o hodinu dříve, než obvykle chodívá. Při chůzi nesmí zapomínat na pomalé hluboké dýchání. Taková vychutnávací chůze musí také hezky vypadat. To znamená, že je třeba si pořádně srovnat záda, nejlépe s představou, že je člověk za temeno hlavy někde nahoře zavěšen jako loutka. Kráčet je nutno půvabně, klást nohy pěkně za sebou, jako při chůzi po laně, neklátit sebou, nepádlovat rukama ve vzduchu, nemračit se. A nemyslete si, na to všechno je třeba stále pamatovat, protože není-li člověk zvyklý tak běžně chodit, po chvíli už se zase hrbí, klátí a kaboní jako obvykle. Pomáhá to ukáznit se a odpočívat.
Při pomalém tempu chůze si člověk dokáže uvědomit rozdílnou strukturu povrchu chodníku, silnice, nebo cesty v parku. Najednou úplně jinak vnímám například vůně. Všimli jste si, že úplně jinak voní ulice a jinak parky?
Chci-li jít pomalu, musím zpomalit i své myšlenky. Pokud totiž něco splašeně plánuju, něco mě hryže a já se to zoufale snažím vyřešit, bezděky v chůzi zrychluji. Silou vůle se musím přinutit, abych šla pěkně pomalu. Jen při pomalé chůzi se totiž dá vychutnat ono potěšení. Musím odložit všechny problémy a nepříjemné myšlenky a oddávat se dýchání a hlídání rovných zad. V závěru procházky pak zjistím, že všechny problémy vidím jaksi z nadhledu, a většinu z nich už ani není potřeba řešit. Cítím se provětraná, odpočinutá a svěží.
No, jak říká Anička: Jen jednou týdně, protože častěji na to není čas.

(Další porce potěšení, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2011)