Umíte si představit, že byste žili v zemi, kde nikdy není noc – nikdy?
Lidé, kteří žijí daleko na severu, mají přibližnou představu, jaké to asi je. Čím více na sever se v létě ocitnete, tím později tam zapadá slunce. A za severním polárním kruhem v některých dnech slunce nezapadá vůbec.
V červnu jsem strávil několik dní na Aljašce. Přestože jsme byli ubytováni v Palmer, které se nachází nějakých 80 kilometrů severně od Anchorage, a tedy neleží za polárním kruhem, slunce tam zapadalo až ve 23.45. A i když zapadlo, bylo pořád světlo. A ve 4.30 už zase zářilo na obloze a nedalo mi spát.
Jelikož tam nebyla tma, člověk se nemohl pořádně vyspat. V pokoji bylo světlo, i když jste si zatáhli žaluzie. A když si sluneční paprsek našel cestu dovnitř, nepříjemně bodal do očí.
Díky nepřetržitému světlu se v té oblasti dařilo rostlinám. Viděl jsem překrásné pivoňky – temně červené - , které měly květy o průměru dvaceti centimetrů. Lidé mi vyprávěli o hlávkovém zelí, jež vážilo neuvěřitelných padesát kilogramů, o patnáctikilové mrkvi, která byla pořád šťavnatá, protože vyrostla za krátkou dobu.
Noci tam nebylo. Ale jen krátkou dobu. Potom se dny začaly zkracovat a do života lidí vstoupila tma. V polovině zimy se slunce objevilo jen na pár hodin.
A s nocí přišlo i její prokletí: alkoholismus, rozvody, sebevraždy. My lidé jsme od přirozenosti světlomilní. Dlouhotrvající tma nám nedělá dobře.
Na nové zemi vstoupí ti, kteří jsou dětmi Světla, do nového způsobu bytí. Ten se bude od toho současného výrazně lišit. Budeme žít ve světle Toho, který sestoupil na zemi, nějakou dobu s námi pobýval, představil nám slávu svého Otce a zemřel na kříži, aby nám daroval věčný život.
Noci tam už nebude…

(Jak vzácná milost..., Advent-Orion 2011)