Buďte opatrní. Není snadné pomoci nebo vědět, co říct a udělat, když se setkáme s problémem zármutku. To nejdůležitější, co může udělat člověk, který se snaží pomoci, je naslouchat bez přerušování, beze snahy zlehčovat bolest, beze snahy cokoli vysvětlovat a beze snahy dávat rady. Trpící potřebuje místo vysvětlování vyjádřit svou bolest, potřebuje, aby jej blízký člověk vyslechl a byl s ním bez posuzování nebo nějakého kázání.
Pokud někdo zemře, neměli bychom pozůstalým říci: „Přesně vím, jak se cítíte,“ pokud to není pravda. A jen zřídkakdy to opravdu pravda je. Pokud jsme neprožili přesně totéž, nemůžeme to pochopit. Dokonce i ve stejném případě každý z nás trpí odlišným způsobem, protože okolnosti nikdy nejsou stejné a možnosti, jak jim čelit, jsou také u každého odlišné. Obvykle ani není nejlepší říci: „Už je mu dobře, má to za sebou. Už alespoň netrpí,“ pokud zarmoucený ještě není připraven vyrovnat se se ztrátou. Pokud nevíme, co říci, bude lepší, když neřekneme nic. Nebo můžeme říci něco ve smyslu: „Nevím, co mám říct. Chci však, abyste věděli, že mi je velmi líto, co se stalo, a že s vámi prožívám vaši bolest. „Modlím se za vás.“ „Pokud byste cokoli potřebovali, můžete s námi počítat.“ „Jsme tu pro vás.“


(Jak čelit utrpení, Advent-Orion 2016)