Za městem kráčím v tichu stromů
pěšinou úzkou pod strání,
jdu údolím, kde v lesních tůních
se hbité ryby prohání.
Aleje kaštanů i starých dubů
se v hladině již shlíží celý věk,
za zády město zůstalo mi
a s ním i hluk i shon i spěch.
Jdu ztichlou přírodou, jež dala svoje plody,
spadané lupení zaválo pěšinu,
zlátnoucí stromy kol i rudé jeřabiny
ty patří nastálo ke krásám podzimu.
Do ticha zaznívá zpěv ptačí vzdálený,
koruny jasanů se větrem rozezní,
na bodlák u cesty znaveně usedá
hmyz chladem malátný i motýl poslední.

(František Bukvaj, Vyznání Vysočině)