Linka našeho života je poměrně dlouhá. Někdy se odvíjí v poklidu, nic zvláštního se neděje, jindy jsou na ní i odchylky, nahoru (když se nám dělo něco dobrého) i dolů (když jsme prožívali něco zlého). Když s odstupem zkoumáme dopad těchto odboček na náš život, zjišťujeme, že odchylky směrem nahoru neměly zdaleka tak silný vliv na to, jak nám potom v dlouhodobém pohledu bylo. Daleko větší, déletrvající vliv má na nás to zlé, co prožijeme. Co je takovouto bolestí na duši?
Může to být mnohé. Bolí nás, když nás někdo podceňuje. Když nám někdo pošramotí naše sebevědomí či sebehodnocení. To bolí dlouho. Ukazuje se však, že nejvíce bolí ztráta důvěry. Když nás zradí ten, komu jsme cele důvěřovali, za koho bychom dali ruku do ohně – a přece selhal. To si potom neseme životem jako chronickou nemoc. Někdy si takové zranění můžeme i hýčkat, dělá nám dobře, když druhým můžeme ukázat, jací jsme chudáci. A přece i na toto duševní zranění existuje lék. Je jím možnost odpuštění. Je to lék, který tuto ránu hojí a častokrát i zahojí. Odpustit znamená zříci se práva stěžovat si na viníka (i když si plným právem na viníka stěžovat můžeme). Znamená to však i „mít ho rád“ – navzdory jeho provinění vůči nám. Mít ho rád, jako ho má rád ten, který i nám odpustil „naše viny“.

(Není radost jako radost, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2013)