Na horní polici ve spíži jsem objevila poklad. Nebylo to zlato, stříbro ani drahé kamení, co by taky tyto nerosty dělaly u nás ve spíži? Našla jsem plátěný sáček plný sušených meruněk. Jasně že z našeho stromu, jasně že jsem je sušila já sama, jasně že nebyly sířené ani jinak chemizované, tudíž bio!
Vysypala jsem je do misky a jednu hned strčila do pusy. Páni! Zavřela jsem oči a vůbec nebylo těžké si připomenout ono horké letní odpoledne, kdy jsem jen v lehkých letních šatech seděla na balkoně, na klíně jsem měla mísu na pecky a z košíku u nohou jsem vybírala jednu krásnou meruňku za druhou, půlila je a pokládala na rošt. Asi tak každou desátou jsem snědla, jen tak pro kontrolu, jestli je kvalita vyrovnaná. Byla.
Nasušila jsem jich loni plno. Asi tři plátěné sáčky to byly. Měla jsem velkou radost, že si uchovám kousek léta na později. Třeba na prosinec, kdy sušeným ovocem plníme mikulášské sáčky sousedům. Nebo na konec zimy, kdy je energie už naléhavě zapotřebí, a sušené meruňky jí obsahují hodně.

(pokračování zítra)

(Dvě minuty ticha, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2012)