„Jedním z posledních objevů na poli medicíny je nemoc nazvaná ‘syndrom neviditelného člověka’. Je to člověk, který je s námi u stolu, v pokoji, v domě. Sledujeme jeho fyzickou přítomnost a přece ho nevidíme. Dalo by se říct, že se na něj odmítáme podívat.“ (Bruno Ferrero)
Způsob, jakým partneři používají své oči při vzájemném kontaktu, je jedním z nejvýmluvnějších signálů, vypovídajících o momentální úrovni a kvalitě jejich vztahu. Každý pohled v sobě totiž nese skrytý náboj pozitivní nebo negativní energie. Může prozrazovat zájem, porozumění, lásku či touhu, nebo naopak vypovídat o lhostejnosti, nezájmu, odporu nebo dokonce utajované nenávisti.
Podle výzkumů se proto mnoho partnerů důvěrnějšímu očnímu kontaktu často vyhýbá. Mnohokrát se to děje nevědomě, – ze strachu z přílišného sebeodhalení nebo ze snahy zachovat si určitý odstup. Postupně se však toto „vzájemné opomíjení“ může stát návykem a důvěrný oční kontakt se postupně vytrácí nebo se dokonce stává nepříjemný. Chceme-li si však uchovat nebo případně znovu vytvořit vysokou míru partnerské důvěrnosti, je třeba vytrvale usilovat o pozitivní a častý oční kontakt.

(Umění komunikace, Advent-Orion 2002)