Stmívání
(pokračování z minulého dne)
Naštěstí čajová svíčka patří do nouzové výbavy mého stolu vedle malinké tabulky hořké čokolády, prášku na bolení hlavy, pilníčku na nehty a balíčku papírových kapesníčků. Opatrně si ji postavím na talířek a jedním škrtnutím sirky vyvolám k životu plamínek. Jak je živý! Úplně mi ohřívá oči. Po chvilce mi výhled na ulici už nepřipadá tak skličující, tísnivý ani pochmurný. Veselé světýlko svíčky na mne mrká z talířku na kraji stolu a povzbuzuje mne k aktivitě.
Jako by mi připomínalo, že podobný plamínek plápolá i někde uvnitř mne, někde v srdci. Nevím, kde to přesně je, představuju si to místo někde mezi plícemi a žaludkem, ale jistě to říci nemohu. Přesto jsem si jistá, že někde tam uvnitř mé světýlko plápolá. Možná jsem si tou svíčkou potřebovala jen připamatovat jeho existenci.
Blikotavé světlo svíčky mi přineslo malé soukromé potěšení v dnešním tmavošedém dni.
