Čmelák
Mám rád návraty domů. Zvlášť když je teplý letní večer, jehož obloha se obléká do sladce růžových červánků. Po cestě z nádraží, alespoň tady – u nás v Polabí, se dá zažít vždycky něco zajímavého. Tak třeba včera jsem v příkopu zahlédl na květu bodláku nádherného čmeláka. Podle všeho měl ten brumlavý dobrák po šichtě a dřímal. Křidélka úhledně překřížená na zádech, hlavu zabořenou do květu, patrně snil svůj nektarový sen.
Opatrně jsem utrhl květ s tím, že čmeláka donesu malému synkovi, aby si jej prohlédl: nádherný sosáček, roztomile chlupatý zadeček, nohy skutečného bohatýra a jemně žilkovaná křehká křidélka, která tuto bručivou kouli dokážou zázračně zvednout k obloze. Ušel jsem deset kroků a čmelák se probral. Po dalších deseti krocích začal na květu předvádět komické tanečky. Točil se a točil dokola, stejně jako to dělají malí pejsci, když si honí vlastní ocásek. A po dalších deseti krocích se bručoun odrazil od květu a s drnčením helikoptéry odlétl zpět tam, odkud jsem ho odnesl. Úžasná podívaná!
Překvapen čmelákovou promyšlenou akcí záchrany jsem si vzpomněl na dva texty z Bible. Shodou okolností oba pocházejí od významných proroků. Izajáš si stěžuje, že vůl i osel – tedy ne zrovna výkvěty intelektu – poznají svého hospodáře, nebo alespoň místo, kde dostanou krmi. Ale Boží lid je občas tupější než dobytek.
Jeremjáš zase ukazuje na to, že ptáci poznají svůj čas i řád, podle něhož se ubírá jejich stěhovavý život. Ale Božímu lidu zřejmě unikají úplně ty základní věci z Hospodinova řádu.
Mému čmelákovi stačilo jen třicet lidských kroků, aby poznal, že se s ním děje něco nepatřičného a že „tahle cesta rozhodně není jeho“. Nelenil, zvedl se a vrátil se tam, kam bylo potřeba.
A tak si říkám, jak rád bych byl, když už ne zrovna volem, oslem nebo čápem, alespoň tím malým čmelákem, který pozná, když je unášen někam, kde nemá vůbec být…
