Hnízdo
„Ten strom budete muset asi pokácet,“ řekl hasič, který před chvílí motorovou pilou odřezal velikou větev, jež se ulomila z akátu, chlouby zahrady před naší modlitebnou. „Příště už byste nemuseli mít takové štěstí, že tady zrovna nikdo nepůjde,“ dodal ještě.
Nakonec došlo na jeho slova. Když ten majestátný strom nakonec padl k zemi, bylo mi smutno. V létě už pod ním nenajdu stín a ani nebudu poslouchat zpěv ptáků v jeho koruně...
O měsíc později jsme místo něho zasadili dva mladé javory. Protože bylo sucho, museli jsme je zalévat, aby neuschly. Ale nakonec se stromky chytly a jejich krásně zelené listí mě zdravilo vždy, když jsem šel kolem. Osmnáctého listopadu už na malých javorech nebyl ani lístek. A tehdy jsem si všiml, že v koruně jednoho z nich je ptačí hnízdo. Bylo opuštěné, ale já jsem z něho měl radost. Příroda vzala nové stromy za své. Jedna ptačí rodinka si dokonce ten malý stromek zvolila za domov pro své potomky.
Vzpomněl jsem si přitom na starou židovskou píseň, ve které se zpívá: „Hospodinovy stromy se sytí vláhou, libanónské cedry, které on zasadil. A tam hnízdí ptactvo, na cypřiších má domov čáp.“ Pro někoho je to maličkost, kterou klidně přehlédne. Obyčejné hnízdo na stromě. Pro mne to bylo příjemné zastavení v naší uspěchané době. Kousek romantiky v té podzimní šedi. A také důkaz toho, že někdy něco starého a mohutného musí ustoupit, aby něco nového mohlo začít. Až přijde jaro, budu ten stromek pozorně sledovat. Možná se jeho noví obyvatelé vrátí, aby na svět přivedli další generaci ptačích zpěváčků.
