Kos
Je konec května. Sedím u stolu v kuchyni, proti oknu na severozápad. Na římse okna zahlédnu kosa. „Podívejte se, na okně je kos,“ svolávám celou rodinu, ale kos nečeká a je pryč. Dcera mi říká, že se tam objevil už včera. Co by tak mohl hledat na okně v květnu? V zimě má krmítko kousek vedle na balkóně. Ani psí víno, které se jmenuje přísavník pětiprstý, ještě nezraje, na něm si pochutnává na konci podzimu.
Další den je neděle a já peču piškotový koláč s broskvemi, se želatinou a se šlehačkou, a tak jsem v kuchyni déle než obvykle. A znovu se na okně objevuje kos. Jednou, dvakrát, už to nepočítám… Chvíli mi to vrtá hlavou. Už to mám. Všechno nechám a jdu ven, podívat se pod kuchyňské okno, jestli se potvrdí moje teorie. A opravdu, je tam. Hnízdo – krásné, velké, dobře schované hnízdečko pro kosí rodinku, bezpečně postavené mezi větvičkami psího vína a opřené o držák na můj truhlík s muškáty. Ještě že jsem ho tam nedala. Shora bych si hnízda určitě nevšimla, a ani nechci domyslet tu kosí tragédii.
Jdu domů a uvnitř se mi rozlévá blažený pocit jako dotek peříček. Dostala jsem od kosího páru důvěru, svěřili budoucnost své kosí rodiny mému oknu. Nepostavili si hnízdo daleko od lidí, vysoko ve větvích stromů nebo v hustém neprostupném houští křovin. Dali mi důvěru, že jim neublížím, že jim hnízdo nezničím.
(pokračování zítra)
