Vcházíme do metra. Hlasitý smích a hlučná debata skupiny zahraničních studentů co chvíli přehluší soukromé hovory cestujících.

„Mami, kdy už tam budeme?“ zeptá se najednou malá holčička. Mladá žena, obtěžkaná nákupy a „vánočními starostmi“, jen netrpělivě něco prohodí o určitém čase.

„I am sorry...“ osloví jedna z usměvavých studentek tuto paní a ukáže na holčičku. V ruce drží kytici fialovožlutých květů a vkládá je do rukou dítěte.

„Ale ne, to nemůžete... Nechejte si je,“ odmítá rázně maminka neobvyklý dárek a otráveně si představuje, jak v mrazivém předvánočním dnu vleče domů ještě další věc navíc.

Vlak zastavuje ve stanici. Dívka na nástupišti už jen ukazuje svým kamarádům prázdné ruce a naznačuje, jak malá byla holčička, kterou obdarovala. Radostně se objímají. Veselé barvy živých květů mezitím přenášejí úsměvy cizinky na cestující v rozjíždějící se vlakové soupravě. I dívenka je šťastná. Jen její maminka to vidí jinak, protože hora starostí brání radosti...

zmj