Dneska je téměř na všechno potřeba mít nějakou kartu. Nejlepší je taková ta kreditní, co se z ní dá pořád vybírat a nic neubývá, pěkná utopie, co? Ale takovou kouzelnou kartu bychom chtěli všichni.

A v tom zmatku karet pro výběr z bankomatu, karet pro výběr z poštovního účtu, různých identifikačních karet není divu, že nastávají různé situace, kdy to člověk prostě pořádně pomotá. Tak se stalo, že můj brácha byl nemocný a potřeboval uložit nějaké peníze na poštovní účet. Poprosil mámu, aby to za něj vyřídila; ta důkladně třikrát přepočítala peníze a stejně tak důkladně se dívala třikrát do kabelky, jestli tam má kartu.

Vrátila se z oné pochůzky nějak rychle! Pavel jí dal totiž omylem kartu na autobus a po jejím předložení se jí dostalo náležitého vysvětlení, že takto peníze neuloží ani nevybere, jedině na autobusovém nádraží. Takový trapas, naříkala, já se v těch kartách nevyznám, mysleli si, že jsem blázen.

Ale nemysleli, mami! Smáli se tak, jako já s bráchou. Takové věci se stávají, abychom se na chvíli zastavili a nechali ten spěch a zmatek plynout, protože to není vůbec důležité. Důležité je nepřestat se smát!

www.tramvaj.cz