Jsi skálou mou, v níž jistota je má,
jsi kotvou naděje, když přijde chvíle zlá,
jsi hvězdou jitřní, která vítá ráno,
jen v tobě štěstí je mi dáno,
jsi maják v bouři mého života,
kdo nehledá tě, vždycky ztroskotá,
jsi hvězda večernice, co noc denně vítá,
v níž naděje, že přečkáme noc, svítá,
jsi lodní plachta lodi mého žití,
na níž se láska tvoje jako zlato třpytí,
jsi kámen mudrců, v němž moudrost všechna vězí,
tajemství zrodu zrání i smrti co střeží,
elixír života jsi, život dáváš všemu,
buď úcta, pokora a chvála tvému jménu,
za vše ti děkuji, za probuzení zrána,
za vodu života, co z milosti je dána,
za nápoj života k uhašení mé žízně,
za lásku tvou, co zbavuje mě trýzně,
za světlo v dálavách tvých nekonečných výšin,
za krásu nesmírnou uprostřed lesních tišin,
kdy v hudbě větvoví staletých velikánů
prožívám na chvíli velebnost tvou a slávu
a srdce znavené životním chvatem, spěchem
se aspoň na chvíli zas spojuje s tvým dechem.

František Bukvaj, Vyznání víry