Stařenky vrby hlavy smutně sklání,
v zrcadle rybníka své vrásky sčítají.
Čekaly tolikrát již za svítání,
kolika úsvitů se ještě dočkají?

Kdys proutek čísi ruce zasadily,
země mu dala vyrůst v kmen.
A v jeho větvích ptáci žili
a strom ten chránil jejich sen.

Čas neúprosný nad vrbami letěl,
mráz často zkrušil je i slunce pálilo.
V zrcadle rybníka na tisíc světel
se v jasných nocích tiše třpytilo.

Vichřice zlé své stopy vryly
na těla vrb ve hrázi rybníka.
Své rány ale stromy zacelily
a život jimi dále proniká.

Jste jako člověk, rozdíl žádný není.
Váš osud spjat je s žitím člověka.
Stárneme s vámi, skláníme se k zemi –
to sudba všech je dávná, odvěká.

My také procházíme časem svého žití
a někdy slunce pálí, jindy štípe mráz.
I naše cesty někdy zdobí kvítí
a jindy provází nás zimostráz.

František Bukvaj, Vyznání Vysočině