Stonožka byla se svým životem docela spokojená. Každý den pochodovala svým revírem a hledala něco k jídlu, a protože vždycky našla dostatek potravy a nehrozilo jí žádné nebezpečí, neměla důvod si stěžovat.
Jednoho dne se jí zeptala stará ropucha, jak to jen dělá, že se jí tolik nohou nezamotá.
Stonožka se zamyslela.
Potom ustrašeně zalezla do svého doupěte a hloubala dál. A protože nemohla najít odpověď, neodvážila se vylézt ze svého úkrytu.
A tam bídně zašla.


(Vitamíny pro duši, Vyšehrad 2004)