Primář neurologického oddělení byl velmi zkušený a v celém kraji uznávaný odborník. Zpravidla se nemýlil. Když babičku propouštěl do domácí péče, řekl nám to na rovinu: „Může se ještě podařit, že se trochu rozchodí. Ale s tou rukou už nikdy nepohne, s tím se budete muset smířit.“ Všechno tomu nasvědčovalo. Levá noha na povely vysílané z pravé poloviny mozku občas nějak zareagovala, i když po svém. Dělala si, co chtěla, ale snahu měla, to se jí nedalo upřít. Zato levá ruka plandala podél těla a odmítala se k němu hlásit. Nebyla babičce nic platná, spíše jí překážela. Všichni kromě dědečka jsme verdikt pana primáře vzali na vědomí jako proroctví. Já jsem byla ještě školačka a o nějaké rehabilitaci jsem měla představy sotva mlhavé. Dědeček zpočátku taky.
„Jen ta věc je ztracena, kterou člověk sám vzdá,“ řekl kdysi G. E. Lessing, ale od něho to náš dědeček určitě neslyšel. Babičku prostě miloval, proto se jen tak nedal.

(pokračování zítra)

(O naději s Marií Svatošovou, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2006)