Král hledal správce státního pokladu. Pověřil svého ministra, aby mu někoho navrhl. Po několika dnech mu ministr oznámil, že našel muže, který k tomu má správné předpoklady. Král ho požádal, aby mu kandidáta představil.
„Mladý muži,“ řekl král. „Představ si, že procházíš ulicemi mé říše a najdeš nádherný drahokam, který se třpytí u tvých nohou. Zvedneš ho?“
„Ale ne, nikdy bych nezvedl, co mi nepatří!“ odpověděl kandidát.
„Ten muž se nehodí pro tento úřad,“ rozhodl král. Za nějakou dobu představil ministr králi nového kandidáta a král mu položil tutéž otázku.
„Ovšemže bych drahokam zvedl,“ řekl kandidát.
„Ani tento muž se nehodí za správce státního pokladu.“
Ministr byl už celý zoufalý, protože nedokázal odhadnout, jaká měřítka král určil pro nového kandidáta. Po několika dnech přivedl ke králi mladého muže, kterého mu doporučili zkušení a vysoce ctění muži říše. „Když budeš procházet ulicemi mé říše a uvidíš ležet u svých nohou drahokam, zvedneš ho?“ ptal se král i tohoto kandidáta.
„Ach, můj králi,“ odpověděl mladý muž. „Napřed musím takový drahokam najít, pak už budu vědět, jak jsem se zachoval.“ Tu řekl král: „To je správce, kterému svěřím svou klenotnici!“


(Oázy pro duši, Vyšehrad 2006)