Všimla jsem si, že pokud hovořím s nějakým škarohlídem, reptalem nebo pesimistou, začne mě bolet žaludek. Mívám pocit, jako bych měla v břiše kámen, který je tím těžší, čím déle s takovou osobou setrvávám. Bráním se tomu, ale nemohu si pomoci, je to tak.
Zkoušela jsem už všelicos. Zhluboka dýchat. Myslet na něco jiného. Převést řeč k méně kontroverznímu tématu. Ale většinou je všechno marné. Chránit se je těžké. Škarohlíd, reptal či pesimista mi dokáže pokazit náladu docela spolehlivě. Takový rejpal totiž nevidí nic hezkého, nic, co by bylo v pořádku. Všechno je nějak špatně, nebo jednou stejně bude. Já se pokouším bránit svět a jeho děje a vyvracet chmurné předpovědi. Bývá to ale marné. Na všechno, co řeknu, uslyším nějakou pádnou námitku. Pak se ve mně začne všechno svírat a je mi těžko. Jako by mě zahalil černý mrak. No ano, tak nějak se cítím – v břiše kámen a nad hlavou černý mrak.
Možná jsem proti škarohlídství málo odolná. Třeba je to stejné, jako když někdo je málo odolný vůči infekcím, třeba jako moje kamarádka Dáda. Ona říká, že má sníženou imunitu. Hned všechno chytí. Jak jde kolem ní někdo s rýmou, stačí, aby jednou kýchl, a nákaza je tady. Dáda kýchá a smrká taky. Ona kvůli tomu užívá všelijaké povzbuzující prostředky. Polyká vitamínové pilulky, kape si kapičky, nalévá bylinkové sirupy a vaří si čajíčky. Říká, že si tím posiluje imunitu. Moc jí to nepomáhá, ale Dáda má pocit, že bojuje. Možná bych taky měla nějak bojovat.

(pokračování zítra)

(Dneska jsem to stihla, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2012)